Bitva u Lipjag – 4. června 1918

Po dobytí Penzy 29. května 1918 se západní Čečkova skupina legionářských ešalonů posouvala směrem na východ, aby se spojila s ostatními skupinami a mohla odjet z revolučního Ruska přes Vladivostok do vytoužené Francie. Leželo před nimi stále ještě mnoho překážek, nebezpečenství a nakonec i změn vojenských a politických potřeb. První překážka – Volha – padla ráno 31. května, když legionáři 4. střeleckého pluku pod velením poručíka Jana Gayera bleskově dobyli strategicky důležitý Alexandrovský železniční most. Následovaly drobné boje u Obšárovky, Majtugy, Bezenčuku či Ivaščenkova. Samarský sovět se rozhodl Čečkovu skupinu zastavit na železniční trati u Lipjag, 15 kilometrů jižně od Samary. 

Budované obrané postavení Rudé armády, pod vedením vojenského velitele Samary Michajla Samujloviče Kadomceva, se opřelo o řeku Tatjanku, ves Lipjagy, opevněný hospodářský dvůr na mírném návrší a železničním náspu. Samarský sovět nasadil 3000 mužů, často s nedostatečným výcvikem a takřka bez bojových zkušeností, podpořených 13 děly a 180 kulomety. Nejhodnotnější vojáky tvořili oddíly námořníků a internacionalistů, kteří zaujali obranu ve středu formace v okolí opevněného statku. Některé internacionální oddíly dorazily až z Omsku a Ufy. Do boje se zapojila také samarská česko-slovenská rudá rota budovaná spisovatelem, a toho času rudým komisařem, Jaroslavem Haškem. Vyslala asi 60-120 mužů. Dle vzpomínek legionáři během boje mohli „v řadách nepřítele slyšeti ruské, maďarské, německé i české povely“. V Rudé armádě zde sloužili ale také Jihoslované, Lotyši či Číňané. Čelně útočící skupina legionářů vedená poručíkem Noskem disponovala obrněným vlakem „Orlík“, 600 muži, 3 děly a 19 kulomety. Obchvatnou skupinu poručíka Gayera tvořilo 870 mužů s 14 kulomety, 2 děly a jedním obrněným vozem.

Boj vypukl o půl sedmé ráno dne 4. června 1918, když Gayerova obchvatná skupina narazila ve Voskresenském na jízdní jednotku Rudé armády. Na levém křídle zatlačili útočící legionáři rudoarmějce až ke vsi Ruské Lipjagy a zmocnili se i samotné vesnice. Na pravém křídle obsadili železniční násep a odřízli tak jednotkám Rudé armády ústupovou cestu do Samary. Asi v 9:00 se rudoarmějci pod tlakem legionářů museli stáhnout do středu formace. V zádech měli močály a Volhu. Hlavním obraným bodem rudoarmějců se stal opevněný statek obsazený internacionalisty. Na Gayerův rozkaz na něj v 11:00 zaměřila palbu děla praporčíka Vondry. Palba potlačila obranu, ale začala docházet munice a legionáři se stále nemohli zvednout do útoku pro střelbu bolševických kulometů. Do předních pozic legionářů v tu chvíli vjela dvě děla poručíka Choljavina a přímou palbou potlačila střelbu ze zákopů. Muži vozatajské roty pak prudkým bodákovým útokem vpadli do obrané linie. Poručík Gayer se vzpřímil, zamával holí a vykřikl: „Tak, hoši, jdeme!“ Legionáři ostatních rot začali zkracovat vzdálenost. V řadách se objevovaly mezery po padlých a raněných. Na 150 kroků od statku klesl velitel Gayer. Dávka z kulometu mu prostřelila obě nohy. Odmítá ošetření a volá: „Jen kupředu hoši, žeňte tu svoloč!“ Nastává poslední útok a po celé linii zní legionářské „Huráá!“ Kronika dělostřelců k poslední fázi boje poznamenává: „Vojáci rudé armády bránili se zoufale. Někteří střílejí z pušek a kulometů ještě na pět kroků. Je třeba probodnout i ženu, střílející z kulometu do posledního okamžiku. V opevněném velkostatku drží se internacionalisté a námořníci, i když byly okolní zákopy vzaty a nepřítel divoce utíkal na Samaru. Je to zbytečná odvaha, práh statku nikdo živý nepřekročil.“ Právě zde mohlo bojovat i 120 příslušníků česko-slovenské rudé roty ze Samary. Buď pod vlivem rozkazu nakládání se zajatci z Penzy, nebo z čisté bojové zuřivosti „z námořníků a internacionalistů nebyl ušetřen nikdo“. Mezi oběťmi legionáři nalezli i nejméně dvě ženy ve vojenských stejnokrojích. Většina rudoarmějců se dala na útěk. Boj skončil ve 13:00. 

Legionářské ztráty byly nízké. Padlo, nebo bylo smrtelně raněno pouze 33 legionářů. Mezi nimi ale také čerstvý velitel 4. střeleckého pluku „táta“ poručík Jan Gayer. Ruský legionář 4. střeleckého pluku Filip Stehno v textu v roce 1937 vzpomínal: „Jakýsi rozkaz zněl řadou a vojáci jej opakovali. >Gayer jest těžce raněn!< ... >Gayer padl!< ... >Za Gayera pomsta – ať se stane cokoliv!< ... Rozzuřenou rotu ani čert již nezastavil, ani zvýšená střelba nepřítele. Nastala nová fáse v rozhodném boji... Roty se vrhly se strašným řevem na nepřátelské zákopy a děla Choljavina plivala ohnivé kusy želez do zmatených bolševických řad. Jako nezadržitelná lavina v dešti kulí s bojovým rykem hnali se hoši jako lvi do nepřátelských zákopů a umlčovali hnízda kulometů... V zákopech zůstali jenom nejodvážnější, kteří do poslední chvíle kropili kulomety rozběhnuté řady našich oddílů a způsobovali jim mnohá těžká zranění. Ale brzy byli vyhnáni ze zákopů bodáky...“ 

Jan Gayer zemřel o tři dny později v sanitním vlaku v Lipjagách. Zraněno bylo dalších asi 89 dobrovolců, včetně 4 důstojníků, a 2 muži byli po boji nezvěstní. Rudá armáda v Povolží byla rozdrcena. Padlo 1500 rudoarmějců, včetně velitele Kademcova a náčelníka štábu internacionalisty Schmidta, a 1800 rudoarmějců bylo zajato. Zpět do Samary zvládlo ustoupit jen asi 160 přeživších. Sovět začal s evakuací města. O čtyři dny později město padlo takřka bez boje do rukou legií a komisař Jaroslav Hašek dezertoval.

Legionáři své padlé z bitvy u Lipjag pochovali v jednotlivých hrobech předpolí a větší počet na mýtině u lesa za stanicí. Tři hroby podle fotografií vznikly po boji také v zahrádce u železniční stanice Lipjagy. Část padlých rudoarmějců vesničané pochovali v cihelně u trati, část v zákopech. Mužstvem oblíbený poručík Gayer nalezl místo posledního odpočinku 11. června 1918 v okupované Samaře. 

V následujících letech na místě bojů vyrostlo průmyslové město Novokujbyševsk. Pohřebiště zanikala. Dnes „rudogvardějský oddíl M. S. Kadomceva“ připomíná špatné přístupný hromadný hrob za kolejovou tratí západně od stanice Lipjagy, obelisk v parku Dubki zhruba v místě středu sovětské obrany a pamětní komplex u komína cihelny z roku 1981. V pozdějších letech byly právě do komplexu cihelny přeneseny také nalezené ostatky tří legionářů, původně pochovaných v oblasti nádraží. Na žádném místě nejsou přímo připomenuty ani internacionální oběti bojů, ani legionáři. V rámci snah o budování pomníků legionářů ke 100. výročí vznikl v roce 2017 pomník připomínající 44 padlých a zemřelých československých dobrovolců z Lipjag a okolí. Umístění pomníku u nádraží nebylo nakonec umožněno. Před pietním aktem v říjnu 2018 základy pomníku pomaloval neznámý vandal. Na místě dodnes stojí pouze základy.

Pomník u železniční stanice Lipjagy naleznete v Evidenci válečných hrobů pod tímto odkazem: https://evidencevh.army.cz/Evidence/detail-hrobu-ci-mista?id=RUS-307

Zdroje

Vojenský ústřední archiv v Praze, ČS rudoarmějci, k. 4, sig. 330.

Databáze legionářů, profil 96810 Slavíček Václav 29.11.1896. On-line: http://legie100.com/krev-legionare/96810

DORAZIL, Vlastimil. Jan Gayer, velitel 4. ppl. Prokopa Velikého. Přerov: Obzor, 1933. On-line: https://www.digitalniknihovna.cz/dsmo/uuid/uuid:1b465c8c-fc15-4b31-b4b4-59e19b91c75e

HLINSKÝ, Jaroslav. Ruskem a Sibiří: Vzpomínky prostého vojáka. Praha: Památník odboje, 1922.

KAVENA, Karel. Dějiny dělostřeleckého pluku 1 Jana Žižky z Trocnova v ruské revoluci a ve vlasti. Praha: Výbor oslav 20letého trvání dělostřeleckého pluku I, 1937.

KŘIŠŤAN, Vlastimil. Českoslovenští krasnoarmějci1917-1920. (Bakalářská práce) Praha: FF UK, 2013.

KŘÍŽEK, Jaroslav. Jaroslav Hašek v revolučním Rusku. Praha: Naše vojsko, 1957.

PLESKÝ, Methoděj. Dějiny 4. střeleckého pluku Prokopa Velikého: 1917-1920. Praha: vlastním nákladem, 1927.

PLESKÝ, Methoděj. Bitva u Lipjag 4. června roku 1918. In: Almanach vydaný k oslavám 10. výročí založení pěšího pluku 4 Prokopa Velikého a ke sjezdu příslušníků bývalého 4. čsl. střeleckého pluku Prokopa Velikého a bývalého pluku 18 v květnu a červnu 1927. Hradec Králové: Slavnostní výbor pěšího pluku 4 Prokopa Velikého, 1927. On-line: https://www.digitalniknihovna.cz/dsmo/uuid/uuid:7cb92865-9684-11ea-9c00-001b63bd97ba

STEHNO, Filip. Lipjagy. In: MEDEK, Rudolf. Pamětní sborník vydaný k oslavám 20. výročí založení pěšího pluku 4 Prokopa Velikého a ke sjezdu bývalých i nynějších příslušníků pluku 4.-6. června 1937. Hradec Králové: Slavnostní výbor pěšího pluku 4 Prokopa Velikého, 1937. Str. 46-59. On-line: https://www.digitalniknihovna.cz/dsmo/uuid/uuid:3b5cb16a-9a21-11ea-a3dc-001b63bd97ba

Za svobodu: obrázková kronika československého revolučního hnutí na Rusi 1914-1920. III. díl. Praha: Památník odboje, 1926.