Pomník bitvy na Bílé hoře

Bitva na Bílé hoře 8. listopadu 1620 se trvale zapsala do obecného povědomí jako symbol a těžké trauma českých dějin. Touto bitvou, spíše jen dvouhodinovou šarvátkou, skončilo povstání českých stavů proti centralizačním snahám habsburského dvora. Zatímco v romantizujícím pojetí byla považována za národní porážku a počátek poroby českého národa, dnes na ní pohlížíme spíše jako na součást celoevropského politického dění tehdejší doby, jehož se stali tehdejší obyvatelé Čech, Moravy a Slezska součástí na obou stranách barikády.

Bitva na Bílé hoře byla rozhodujícím střetnutím tzv. české války, která vypukla po českém stavovském povstání, sesazení krále Ferdinanda II. a zvolení Fridricha Falckého novým českým panovníkem. Po taktické porážce stavovského vojska 8. listopadu 1620 se nečekaně zhroutilo celé povstání – stavovské zálohy čekající v oboře Hvězda do boje vůbec nezasáhly a kapitulovaly, Fridrich Falcký uprchl z Prahy a město se rovněž bez boje vzdalo. Habsburkové tak upevnili svoji moc v českých zemích a dalších místech, které se ke stavovské vzpouře přidaly – státní uspořádání se změnilo ze stavovské na absolutistickou monarchii. Současně byla zahájena tzv. rekatolizace. Bílá hora bývá dodnes někdy vnímána jako národnostní střet, který vyústil v podrobení českého národa habsburskou dynastií, prozaičtěji šlo spíše o součást boje o moc mezi dvěma skupinami šlechticů, jejichž místo narození a jazyk kterým hovořili, hrál v připojování se k jednotlivým stranám války podstatně menší roli než jejich náboženské vyznání. 

Podle zprávy novoměstského radního Lukáše Karbana, který organizoval pohřeb obětí bitvy, padlo asi 1300 stavovských, asi 250 císařských a přes 50 ligistických žoldnéřů. Na místě bojiště byla v letech 1622–1624 vystavěna kaple, která sloužila jako kostnice pro ostatky obětí boje, které nebyly řádně pohřbeny. V roce 1628 se kaple stala základem pro plánovaný klášter, který měl připomínat vítězství císařských a ligistických vojsk. Od roku 1706 stojí na jejím místě kostel Panny Marie Vítězné.

Místo, kde se bitva odehrála, je dnes součástí hlavního města Prahy a je zčásti, mimo vrcholku Bílé hory a blízkého okolí, pokryto vilovou zástavbou. Na samém vrcholku se nachází malý jednoduchý pomník, který byl odhalen k 300. výročí bitvy v roce 1920. Podnět k jeho vybudování dali již na počátku 20. století sokolové, konkrétně Jan Kolátor, starosta župy Podbělohorské, a vyhlásili veřejnou sbírku. Projekt bělohorské mohyly zaujal Stanislava Suchardu, autora pomníku Františka Palackého v Praze. Společně s Josefem Gočárem předložili svůj návrh na monumentální památník v roce 1908. Dílo mělo vyhlížet jako otevřené nádvoří, v jehož středu se otevírá nepřikrytý hrob. Zdvihá se na mírně stoupající plateau, jež je ohraničeno dvaceti sedmi žulovými hranoly připomínající 27 popravených pánů. Ve středu nádvoří leží žena, symbol poraženého národa. Do svahu se vřezává schodiště, na němž stojí dvě truchlící ženy. Monstrózní dílo se však nesetkalo s příznivým ohlasem. Zásadním problémem byly také finance.

Ve stejné době přišel se svým projektem Národního pomníku na Bílé hoře sochař František Bílek. Jeho nápad byl neméně monumentální zahrnující chrám zapuštěný do skalního pahorku. „Nesmíme připustit, že by naše vlast mohla být jednou v hrobě,“ a tak na vrchol chrámu vystupovaly po řadě stupňů sochy Pokora a Čistota. Stařec s velebným gestem ukazoval na hlavní skupinu v centru pomníku, kde byli všichni od Cyrila a Metoděje, přes Václava a Karla IV. Ačkoliv Bílkův projekt převyšoval po všech stránkách návrh Suchardův a Gočárův, problémem byly opět finance. Nakonec byl proto odhalen, ovšem až po válce v předvečer kulatého výročí bitvy 7. listopadu 1920, stávající jednoduchý pomník umístěný na navršené mohyle.

V roce 1999 přibyl k pomníku připomínající bitvu také společný hrob s ostatky 42 mužů a dvou žen padlých v bitvě na Bílé hoře, které se podařilo náhodou postupně objevit při stavbě spartakiádního městečka v letech 1955, 1960 a 1974. Jejich ostatky byly po mnoha letech, co ležely v depozitářích, pietně uloženy kardinálem Miloslavem Vlkem společně s představiteli evangelických církví v areálu nedalekého kostela Panny Marie Vítězné. V roce 2014 bylo nad hrobem vytvořeno architektem Norbertem Schmidtem, výtvarníkem Patrikem Háblem a skladatelem Michalem Ratajem pietní místo tvořené 42 litografickými kameny s anonymními lidskými siluetami. V roce 2016 byl vzhled pietního místa změněn, a to autory Václavem Ciglerem a Michalem Motyčkou, do podoby kruhu z udusané hlíny symbolizující podupané bitevní pole.

Jiří Řezníček

Číslo válečného hrobu: CZE0006-21990

Číslo válečného hrobu: CZE0017-53561

Odkaz na pomníky v Evidenci válečných hrobů zde: https://evidencevh.army.cz/Evidence/detail-hrobu-ci-mista?id=CZE0006-21990

https://evidencevh.army.cz/Evidence/detail-hrobu-ci-mista?id=CZE0017-53561

Summary:

The Battle of White Mountain on November 8, 1620, is one of the most important milestones in Czech history. Although the Czech nobles fought on both sides of the barricade and the main dividing point was confession, the Battle of White Mountain is often mistakenly remembered as a symbol of national struggle and tragedy. This brief two-hour encounter was the culmination of the uprising of the Bohemian Estates against the centralising policies of Ferdinand II. Habsburg and thus pushed the Bohemian lands into the era of absolutism and initiated a forced recatholization. 

Today the site of the battle is part of Prague. Although at the beginning of the 20th century monumental nationalist projects by Stanislav Sucharda and Josef Gočár or František Bílek were created for this place, since 1920 it has been the site of a modest memorial to all the fallen. In 1999, another commemorative project was added - a mass grave of 42 men and women whose remains were discovered during construction work in the 20th century. In 2014, artists created a memorial on the site of the mass grave with 42 lithographic stones representing the fallen; in 2016, this memorial was again re-imagined, now as a symbolic trampled circle of the battlefield.