Turkestán 15 - Zajatci přivezli prapor 2. pluku z Taškentu

Plukovní prapor 2. střeleckého pluku Jiřího z Poděbrad

Do československého vojska na Rusi od roku 1914 přijížděli dobrovolníci z celého ruského impéria, ať už po malých skupinkách, nebo sami, podle toho, jak obdrželi úřední povolení k odjezdu ze zajateckých táborů, či ze svých dosavadních pracovišť. Jednu z mála výjimek tvořili zajatci z Turkestánu, kteří se v Taškentu shromažďovali již od roku 1915, a proto v červnu 1916 se mohl  z hlavního města gubernie vypravit vlak nových dobrovolníků.

Obyvatelé Taškentu od konání památného Sokolského dne znali tyto udatné muže, kteří často pochodovali městem na cvičiště zpravidla za zpěvu písní a v jejichž čele kráčel vysoký mládenec s bradkou nesoucí prapor se lvem. Stejný prapor přivezli zajatci s sebou do Kyjeva. Historie této zástavy se začala psát ještě v roce 1915, kde se zajatci shromažďovaní před odjezdem do vojska rozhodli, že si opatří krásný prapor jako znamení a ideový symbol svého rozhodnutí vstoupit  do československého vojska a pod nímž chtěli putovat dále na bojiště.

Muži se na prapor skládali po kopějkách a díky pomoci kolonistů nashromáždili na jaře 1916 potřebnou finanční sumu. S výrobou praporu vypomáhaly i ženy kolonistů, na pracné hedvábné výšivce  - bílý český lev na hedvábné červené půdě s malým kovovým lvíčkem na ozdobné špici žerdi -  se podílely paní Gottfriedová, Kozlanská a Kazdová. Kování na žerď i ozdobnou špici se lvíčkem prostým náčiním pracně zhotovil dobrovolník Antonín Straka z Neuměřic u Kralup nad Vltavou, jenž poté zastával pozici prvního praporečníka. Na počest praporu složil dobrovolník Karel Petrách tří slokovou píseň „Prapor vlá“ (parafráze sokolské „Spějme dál“), kterou poté všichni zpívali při každé příležitosti. Další oblíbenou písní byla taktéž zajatci složená „Hoj, pod prapor Družiny, bratři“. 

Tak jako vlál prapor našich dobrovolníků při slavném Sokolském dni 25.4.1916, tak ještě větší sláva a rozloučení s Taškentem jej čekala dne 25.6.1916, kdy za zpěvu písní s rozvinutým praporem pochodovalo přibližně pět set zatím ještě stále zajatců vstříc svému vojenskému osudu. Po příjezdu dobrovolníků do Kyjeva dne 7.7.1916 zněly ulicemi města české bojové písně a vojáci slavnostně napochodovali v této atmosféře až k tzv. červené univerzitě, která načas sloužila jako kasárna. Bylo rozhodnuto, že prapor se stane plukovním praporem nově založeného 2. střeleckého pluku Jiřího z Poděbrad a ruský pravoslavný pop je slavnostně vysvětil dne 5.10.1916 na pasece při nástupu v polním táboře u Okonsku. Prapor prošel dlouhou bojovou cestu až konečně zavlál dne 14.4.1920 nad pražským Václavským náměstím. 

Antonín Straka (19.5.1881 Neuměřice) se v hodnosti četaře šťastně vrátil do svobodné vlasti, a i když za druhé světové války strávil téměř čtyři roky ve Walheimské káznici, byl to právě on, kdo dne 1.7.1947 dekoroval Zborovskou pamětní medailí číslo 1 československého prezidenta Dr. Edvarda Beneše. V Kralupech nad Vltavou vlastnil po druhé světové válce dílnu na výrobu a opravu jízdních kol. Zemřel 15.1.1956 v nemocnici ve Slaném, pohřbený je na kralupském hřbitově. 

Dobrovolník Karel Petrách z Veselí nad Lužnicí (28.2.1887) měl zcela jiný osud.  K vojsku byl zapsán dne 26.6.1916, avšak po necelých dvou letech dne 12.5.1918 již v hodnosti četaře dezertoval k nepříteli. V srpnu 1918 byl zajat při bojích Úderného praporu s bolševiky a jako zrádce dne 3.8.1918 pověšen. 

Zdroj: www.legie100.cz17. DÍL SERIÁLU – Jízdní kola vyráběl a opravoval legionář – Kralupský Zpravodaj (kralupskyzpravodaj.cz), Za svobodu - Obrázková kronika Československého revolučního hnutí na Rusi 1914 - 1920.  Otakar Vaněk (fotografie použity z této publikace). Cestami odboje II. díl – Adolf Zeman, Druhý pluk vzpomíná – Vladimír Roubal.

 

Pomník bitvy na Bílé hoře

Bitva na Bílé hoře 8. listopadu 1620 je považována za symbolický zlom v českých dějinách. Přestože trvala jen dvě hodiny, ukončila povstání českých stavů proti habsburské centralizaci a vedla ke změně státního zřízení na absolutistickou monarchii s postupnou rekatolizací. Místo střetu je dnes součástí Prahy a připomíná jej prostý pomník z roku 1920. V roce 1999 byl u kostela Panny Marie Vítězné vytvořen společný hrob pro nalezené ostatky padlých, který v roce 2016 změnil podobu na pietní místo připomínající bitevní pole, ztvárněné jako kruh z udusané hlíny.

Osvobození Kyjeva 6. listopadu 1943

Ve dnech 5. – 6. října 1943 se podílela 1. čs. samostatná brigáda v SSSR pod velením plk. Svobody na osvobozování Kyjeva. Čs. jednotky dobyly k večeru kyjevské hlavní nádraží a jako první dosáhly v ranních hodinách 6. října západního břehu Dněpru. Brigáda během bojů utrpěla minimální ztráty a jejich úspěch ocenila Rudá armáda vysokými sovětskými řády. Čs. vojáci jsou pohřbeni na kyjevských hřbitovech Lukjanivka a Svjatošino, které byly obnoveny k 70. výročí osvobození města v roce 2013.

Pomník Václava Hory, hrdiny od Podola

Na starém holešovickém hřbitově v Praze nalezneme hrob Václava Hory, vojína rakouského praporu polních myslivců č. 18, který zemřel na následky zranění z prusko-rakouské války v říjnu 1866. Během bojů u Svijan-Podolí vyplnil rozkaz diverzně podpálit Podolský most, aby jej nepřítel nezískal, v bitvě u Jičína byl raněn a zajat. Pomník, který nechal na hrobě postavit otec Václava Hory v roce 1867, je unikátní ztvárněním rakouského myslivce a použitím polychromie. Pomník v havarijním stavu byl renovován v roce 2023 za přispění Ministerstva obrany ČR.